Praha, na Letavách od roku 2005, s jednou pauzou
Jestli se v naší letavské chráněné Krajině (nebo Říši) dějí divy nebo zázraky, je určitě vášnivé téma
mezi českými a slovenskými Letaváky a Letavačkami. Dost možná i ve chvílích, kdy spolu právě
pod padajícími Perseidy na nějakém tom divu a zázraku pracují.
Pro mě byl mým bílým králíkem Igor Bureš. Asi si ho nepamatujete, i když byl výrazná postava
na bývalé kRokavske pláni. Ale to už je dávno. Tahle přemotivovaná houževnatá potvora mi ukázala
vstup do králičí nory. Před asi patnácti lety.
Tehdejší PrvoLetavák, který do ní nakoukl, byl člověk, s hlavou zahlcenou počítačem, s lety studia
informatiky za sebou i před sebou a pošilhávající po exotice umění. Tak jsem do toho hned první rok
spadl. A padal jsem hodně rychle. To můžou potvrdit dvojčata Tydlidýn a Tydlidum (Juraj Sadílek a
Mišo Novodomský.)
To může konec konců potvrdit i Kloboučník, kterého všichni znáte i s jeho kloboukem, věčně
někam spěchajícího, nestíhajícího a hledajícího své boty. Padám, nebo spíše letím pořád.
Ony Letavy jsou totiž velice zvláštní prostor, stejně jako Alenčina říše divů. Takové prolnutí
prostoru a času, kde se všichni na chvíli na svých životních cestách potkáme, něco si předáme a zase
ve svém prostoru a času zmizíme.
Někdo na rok, někdo na více, někdo napořád. Jako můj bílý králík Igor. Ale každý je tu nějak
posunut, přeskládán, urychlen a na konci vyplivnut jako někdo jiný. V tomto místě je jedno, jestli jste
přišli zprava, zleva, shora, zespoda, zepředu nebo zezadu. Protože osy života se tu přeskládávají.
Pro některé je i jedno, jestli se vůbec trefili do letavského týdne. Jen se ukázat. Já přišel jako
programátor, teď je ze mě animátor a kdoví, jak dopadnu v letavském důchodu. Vím, že dobře.
Za ta léta jsem mohl pozorovat lidi jako PrvoLetavák, Letavák bez portfeje (bez dílny), jako lektor,
a myslím že už i jako bytost a součást Říše divů. Je dojemné sledovat nově spadnuvší, když si prochází
tím vším objevováním od začátku. Každý jinudy, jinak a jinam.
Já doufám, že nezůstanu jen neviditelným usměvavým kocourem.
V láskyplných Letavách by se každý nejradši Letavami promiloval. A já jsem se jimi vlastně vždy
promiloval. Ale věřím, že jednou to nebude odvozené od promilí. Teprve potom to nebude jen
platonická promilenka, ale konečně ta pravá Alenka z říše divů, která se třeba dočká vyznání ve finále
nějakého divadelního vystoupení.
Jak znám svou odvahu, tak to bude grandiózní finále pantomimy.